Průlomový projekt - tunel Gotthard

Experimentální práce, obtížné začátky a zásadní průlom

V roce 1906, v době, kdy ještě vedl kamenickou firmu, se začal věnovat svému novému zájmu: začal vyvíjet stavební materiály, které by mohly nahrazovat nebo vylepšovat klasické stavební materiály. Jeho první vynálezy se však nesetkaly s pochopením a nikdy se nezačaly vyrábět. Přesto si p. Winkler odložil stranou trochu kapitálu a v roce 1910 začal pracovat pro svoji nově založenou firmu. Ve vývoji nových stavebních materiálů však intenzivně pokračoval. Jeho první patenty, které došly ocenění, byly prostředky na čištění a ochranu stavební žuly ("Conservado", "Purigo") a hydroizolační přísada do malty ("Sika"). V roce 1910 zapsal do obchodního rejstříku svou firmu, Kaspar Winkler & co. Spolu s jedním chemikem, společníkem se snažil uvádět na trh své vlastní stavební chemické látky. V prvních letech byla práce neskutečně obtížná. Zejména během první světové války byl Kaspar Winkler trvale v těžké ztrátě. Situace zůstávala stejná až do roku 1917. Průlom přišel v roce 1918, kdy Švýcarské spolkové dráhy, Swiss Federal Railways, rozhodly o elektrifikaci tunelu sv. Gottharda, a proto zahájily v jeho části úspěšné pokusy s izolačním materiálem Sika, aby zajistily vodotěsnost tunelu.

Čtyři pokusy o rozšíření do zahraničí

Firma Kaspar Winkler & co., stavební chemie, měla snahu proniknout do zahraničí. Překonat však rámec příležitostního vývozu, bylo nesmírně obtížné. V roce 1921 byla v jižním Německu založena dceřiná společnost s vlastním zařízením pro výrobu v malém měřítku. Ale výkonnost vedení a propojení s mateřskou společností nebyly pro zamýšlené rozšíření dostatečné. Situace se změnila přijetím provozního ředitele pro zahraniční operace, který v letech 1926 až 1928 zakládal dceřiné společnosti v Anglii, Itálii a Francii a účastnil se jejich činnosti, i když ne zcela v souladu s myšlenkami původního vedení společnosti. Díky chytrým smlouvám však nebylo možné ho propustit. V roce 1928 vstoupil do správní rady podniku Winklerův zeť, Fritz Schenker. Vysvětlil svému tchánovi, že smlouvy, které podepsal s provozním ředitelem pro zahraniční operace, nebyly příliš výhodné. Strany vedly spory tři roky až do roku 1932, kdy se rozhodlo o odprodeji části společnosti: provozní ředitel pro zahraniční operace si ponechal ve svém vlastnictví německé a italské dceřiné společnosti a v mnoha dalších evropských zemích i práva na ochranné známky. Je pravda, že se teď oba dělili o evropský trh, ale Fritz Schenker nyní soustředěně sledoval jediný cíl - rozšíření po celém světě. Na konci třicátých let byla Sika přítomna v Evropě, Severní a Jižní Americe a v Asii (v Japonsku).